Takhle to má být

Existuje takové speciální místo, které zná jen málo lidí. Které doopravdy vidí a cítí jen málo lidí. Jsou to moje lesy. Ty lesy, ve kterých jsem trávila čas na základní škole, ve kterých jsem snila o jiných světech a jiných vesmírech, a fakt věřila na víly. Ty samé lesy, do kterých jsem na střední vůbec nevkročila, ty lesy, do kterých se teď znovu vracím a nacházím sama sebe.

Ty lesy, ve kterých teď nasněžilo! Lidi, já když přijela z Prahy, on byl sníh, bílý a křupal mi pod nohama, bylo ho jen trochu, jen takový poprašek, co se udržel, ale byl. A byl i druhý den ráno, tak jsem vyrazila přes pocukrované louky a pole a remízky ověšená stativem a foťákem a v každé ruce jednoho psa. Lezla jsem trním, dýchala fakt-vzduch a bylo mi teplo a krásno, protože sníh je pro mě tak zvláštní. Tak zvláštně krásný a vzácný.

Když nasněží, je to jako by byl celý svět jen můj, vše je tiché a opatrné a venku potkáte spíš srnky než lidi. Vše je takové pokojné v té bílé studené, ale tak správně pokojné, jako kdyby na ničem jiném nezáleželo, než na tomhle. Na těžkém nebi, na chladných paprscích, na třpytících se krystalcích sněhu, které hrají všemi barvami duhy, na malých peřinkách na každé jedné malé větvičce.

Taková vzácnost, že tohle může být, žejo?

>>>vložit komentář<<<