Pes jako terapie

22.11.2018

Už je to přes tři roky, co toho svého psíka mám a jsem mu skutečně vděčná za mnohé. Jako pro bývalého sociofobika je pro mi pes neskutečně nápomocný v kontaktu s ostatními lidmi. A tomu slovu „bývalého“ koneckonců vděčím z valné části jemu.

Pokud máte sociální fóbii a pořídíte si štěně, čeká vás upřímně nejprve očistec. Celý roky předtím jsem se snažila lidem vyhýbat. S roztomilou chlupatou kuličkou ale nebyl jediný den, kdy by mě někdo nezastavil, případně dokonce nedoběhl, aby pochválil psíkovi kožich nebo čumáček. Naprosto přirozeně tak začal můj strach z lidí mizet, všichni byli najednou nesmírně přátelští, nadšení a pozitivní v komunikaci, přestože zcela cizí. K vyléčení se ze sociální fóbie jsem nakonec potřebovala jen jediné – hromadu pozitivních interakcí s hromadou nejrůznějších lidí a tu cestu mi usnadnil právě Rin.

Díky Rinovi nejsem sama, nikdy v ničem. Neskutečně dobře na mě působí mít vedle sebe 24 hodin denně 7 dní v týdnu stále pozitivně naladěnou bytost, která se raduje ze všech detailů, maličkostí života, ze všeho, co je okolo. Nemohu si pomoci, když venku pozoruji tu čistou radost, jako by mu zářila duše v takové chvíle, kdy bezstarostně běhá po louce, ne za míčkem, ne za zajícem, ale prostě jen tak, skáče okolo a směje se. A já u toho mohu být, díky němu se mohu i v ty nejhorší chvíle zastavit a vidět svět najednou jinak. A to nemluvím o stresujících situacích, jako jsou pracovní pohovory a podobné schůzky – zcela drze beru psa s sebou.

Během jednoho roku jsem díky Rinovi svou mnohaletou fobii překonala natolik, že jsem s psíkem absolvovala sérií školení o canisterapii a nakonec jsme společně složili canisterapeutické zkoušky u Pomocných tlapek. Začali jsme tak sami docházet za ostatními lidmi, kteří potřebuji pomoci. Do domovů důchodců, pečovatelských domů, za nemocnými dětmi… Jen těžko jsem si předtím uměla představit sama sebe v takových situacích. A už vůbec jsem si neuměla představit, jak strašně silný tohle pro mě nakonec bude. Jak moc silný bude po jedné návštěvě rozmluvit paní, která opuštěná v pečovatelským domě leží celý dny jen v posteli a nikdo neví, proč už mnoho měsíců odmítá komunikovat. Pak přijde psík, ona ho hladí a najednou mu to všechno řekne…

Jak silný bude, když dítě s autismem po několika návštěvách, ve kterých se psu zcela vyhýbá, překoná svůj strach a sundá psíkovi canisterapeutický obleček, nebo jaký to bude bude moci získat skupinu starých nemocných lidí, za kterou pravidelně můžeme docházet a pracovat s nimi a kteří, přestože nejprve odmítají dát psu pamlsek a otírají si po něm ruce, ho nakonec přijmou úplně za svého. Které naučím, jak s ním pracovat, takže mu mohou ze svých kolečkových křesel dávat povely, které on provede a mohou mu sami říct, ať jim vyskočí na klín, když se chtějí pomazlit. Jsem tak vděčná, že jsem jim všem díky Rinovi mohla dát pocit, že je tu někdo, kdo se o ně zajímá a o koho se mohou zajímat oni, dát jim trošku pocit, že zas mají věci ve svých rukou.

Přestože práce s dětmi byla úžasná, nikde jsem se nesetkala s takovým vděkem, jako právě tam u té mé skupinky důchodců, kdy mi ti staří, nemocní a opuštění kvetli před očima a sdíleli se mnou celý svůj život, zatímco objímali psa nebo se smáli jeho kouskům. Nezapomenu na všechna ta slova díků. Vždy jsme odtamtud s Rinem odcházeli vyčerpaní, protože při takové práci je třeba počítat s tím, že těm lidem prostě dáte svou energii. Ale vždy jsem přecejen byla tak nějak vnitřně naplněná, pohnutá, vždy jsem děkovala, že tohle mohu dělat a zažívat a cítit, že mohu pomoci. A přála jsem si, aby tohle viděli a cítili i ostatní lidé. Ten pocit, kdy já uzdravovala je, oni mě a psíček na to moudře hleděl… 🙂

 

>>vložit komentář<<