Neboj se sebe

Upřímně, vždy jsem nad sebeláskou ohrnovala nos. Vždy jsem si myslela, že hlavní je, abych milovala ostatní, že na mně nezáleží. Že jsem špatný člověk a jestli mi někdo radí, abych se měla ráda, tak teda vůbec nic nechápe. Když někdo řekl, že nejprve musíme mít rádi sami sebe a pak teprve můžeme milovat opravdově ostatní, vždycky se ve mně něco sevřelo v kámen.

Trvalo mi to hodně dlouho a musela jsem hodně dostat přes čumák, opakovaně od těch nejbližších, abych si uvědomila, že jsem to já sama, kdo se mnou navždy bude, před kým neuteču, nikdo mě ode mě neoddělí. A že pokud chci být šťastná a volná, naprosto nutně musím začít milovat sama sebe.


Vím, pravděpodobně většině z vás to zní jako šílenost. Milovat sám sebe? Řeknete si: „Tak možná se sebou mohu nějak vycházet. Ale milovat se? Tak to ne. To si vůbec nezasloužím.“ Spoustu z nás se nechce mít rádo. Sami na sebe se zlobí, nemají se rádi, nechtějí se usmířit. Jsme sami sobě nepřítelem, se kterým musíme nějak zvládnout vycházet.

Představte si, že bydlíte s protivným spolubydlícím. Pořád sleduje každý váš krok, dívá se a soudí, nahas. Je jednoduchý a přirozený se na něj zlobit a nemít ho v lásce, hádat se a ubližovat si navzájem. Ale žít s takhle spolu celý život už tak snadný není. Představte si člověka, který je vám protivný. Možná ho vlastně nenávidíte. Představte si mít ho po boku, denně, neustále, každou minutu svého života bez šance na útěk. 80 let vězení. Doživotí. A co že jste to vlastně provedli?

Nebudu lhát. Už jen vycházet s takovým člověkem (sám se sebou) je umění. Všichni v sobě máme vinu a vztek. A usmíření se je vysoký level. Bude to trvat dlouho, budou to roky, a bude to hodně bolet a bude to stát hodně sil. Ale pokud to půjde zevnitř z vás, pokud tomu uvěříte… že to má smysl, že to za to stojí. Všechno bude na vaší straně a zvládnete to.
Stačí se rozhodnout. Můžete se rozhodnout, můžete to udělat, nikdo jiný to nezvládne.

Pamatujete si na tu úlevu, když po hádce s někým blízkým přišlo usmíření? Jak z vás všechno spadlo, jak svět získal jiný barvy. Celou dobu jste nevědomky zadržovali dech a najednou jste nabrali do plic vzduch…

Nebylo by lepší, kdybyste s tím člověkem ve vás byli přátelé? O kolik je život krásnější a svobodnější když jste blízko někoho, koho máte rádi a komu rozumíte, než když někoho musíte jen snášet.

A pokud se rozhodnete, že to sami se sebou teda zkusíte…

Buďte na sebe hodní (prosím!)

Stačí úplně malý krůčky. Pro mě to nejprve bylo jako odstraňovat zlozvyky. Protože na začátku je vždy silný rozhodnutí a vůle.
-Zkuste se k sobě chovat jako k někomu, koho milujete.
-Promlouvejte sami k sobě jako k někomu, koho milujete.

Když vám blízká kamarádka brečí na rameni, jak s ní její nová známost vymetla, taky jí nepovíte: „Však seš pěkná kráva, co bys čekala. Jak jinak, to jsi celá ty. Seš prostě úplně blbá a pitomá.“ Nejen, že to neřeknete, ani to tak nebudete cítit. Řeknete: „Já jsem tě varovala, že ten chlap je zmetek. Ale ty to zvládneš, dostaneš se z toho, zase bude dobře.“ A vezmete jí do kina, vezmete jí na jídlo, ubytujete jí u sebe doma a napustíte jí horkou vanu, budete se na ni klidně zlobit jako na malý děcko, ale nenecháte ji v tom. Půjdete na procházku, budete spolu o tom mluvit, budete prostě s ní.

Jistě, startovní pozice je trochu jiná – tu kamarádku už máte rádi, sebe nesášíte. Ale zkuste to někdy. Místo toho, abyste si uvnitř začali nadávat, řekněte NE, takhle to nechci. Zlozvyk, nic víc. NE, nechcete kouřit. NE, nechcete si kousat nehty, NE, nechcete si nadávat. Pokud musíte, představte si klidně, že to nejste vy, a řekněte sami sobě něco, co byste řekli člověku, kterého máte rádi. Bude to divný a nepřirozený, ale udělejte to klidně na truc. Vzdorujte té osobě, co s vámi žije, co vás jenom soudí, a místo hádky zatněte zuby a pozvěte ji na dobrý oběd. Udělejte sami k sobě ten první krok s nataženou rukou.

U mě se to poměrně brzy prolomilo a „být na sebe hodná“ bylo něco, co jsem opravdu cítila a po čem jsem toužila. Stačilo na začátku trochu zabrat, zatlačit do toho vlaku a najednou už se po rozjížděl kolejích sám a nabíral rychlost, pomaličku a nepostřehnutelně. Ale hýbal se.
Chtěla jsem na sebe být hodná, chtěla jsem zjistit, kdo je ten člověk ve mně a pochopit ho. Pamatuji si tu první chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se něco stalo. Ten moment, kdy jsem si uvědomila, že se ten těžký náklad s rezavými koly pohnul.
Bylo mi psychicky špatně a moc to tenkrát bolelo, byl tam vztek a lítost a strašný strach a mně v té hrůze něco uvnitř zase přepadlo a strašně jsem si přála, aby se mi něco stalo. Aby to bolelo doopravdy, abych viděla na vlastní oči, že ta bolest uvnitř vážně existuje. Chtěla jsem vzít nůžky a zase si ublížit. Nikdy nezapomenu na to, co se ve mně v těch slzách, lapání po dechu a třesu ozvalo. Chtěla jsem se pořezat, bylo to tak jednoduchý. Vždyť jsem to znala, věděla jsem, jak na to. Ale ze snění o nůžkých a té úlevě, co se podobá stavu opilosti, o tom, jak snadný to je, mě vytrhl hlas někde uvnitř. Jemně přikryl tuhle představu, objal mě a jen řekl  – Já to ale nechci. Nechci si ublížit.

A to byl zlom. Nechtěla jsem si ublížit. Nechtěla jsem sama sebe poranit. Stejně jako bych nikdy nechtěla jakkoli zranit někoho, koho mám ráda. Něco ve mně mi začínalo věřit. Ta osoba uvnitř mě vzala za ruku, když mi bylo zle.
Bylo mi špatně a byla jsem to já, kdo mě držel a říkal mi, že ve mně věří.

Odpusťe si

I když už mezi vámi nejsou války a nastalo opatrný poznávání a otevřenost si porozumět, nemůžete být šťastni s někým, komu máte pořád něco za zlé a uvnitř to hlodá. Zkuste sami se sebou probrat, proč se to stalo, jak se to stalo, zkuste porozumět sami sobě. Ano, možná to byla chyba. Možná to byla vaše volba. A možná taky ne, kdo ví. Přiznejte si to. A pak to nechejte jít.

Kdysi, snad v nějaké knížce, jsem narazila na větu: „Odpuštění není pocit. Je to rozhodnutí.“ Pamatuji si, jak jsem to četla pořád dokola. Uvědomila jsem si, že jsem celou tu dobu čekala, až to přijde. Že to přijde samo a vůbec mi nedošlo, že se mohu sama rozhodnout. Že sama mohu říct, jak to chci.

A také mi kdosi blízký řekl: „Nelituj ničeho. Všechno, co se ti stalo, čím sis prošla, vedlo to sem, do tohto okamžiku.“ Zarazilo mě to a uvědomila jsem si, jak hluboká je to pravda. Jak mě to všechno zformovalo a dalo mi to příležitost zamyslet se a stát se lepším člověkem, ať je to moje vina nebo ne.

Neodpustíte si hned, nebudete to cítit hned, je to proces. Je to o tom, že si vyberete směr, svou cestu – a po té půjdete. Svaly na nohou vám taky automaticky nenarostou ve chvíli, kdy se rozhodnete, že půjdete na túru. Ale když fakt vyrazíte, s každým dnem se vám nakonec půjde lépe.

A znovu. Buďte na sebe hodní.

Pamatujte, každý má své tempo a nikdo není stejný. Důležitý je rozhodnout se, vyjít, každý krok dopředu se počítá. Opravdu. Nebuďte na sebe zlí, že nejdete dost rychle, že nejste ještě dost silní a nemáte ještě takovou výdrž. Buďte na sebe hrdí, že jste do toho vůbec šli. Že jste se rozhodli pro tu cestu odpuštění a lásky, a že na ní teď stojíte. Na tom záleží.
Než jsem se já dostala do stavu, ve kterém jsem schopna tohle všechno napsat a říct upřímně: „Mám se ráda, stojím si za sebou a znám svoje hodnoty.“ trvalo mi to od onoho rozhodnutí celý 2 roky a celý život předtím, než jsem se k tomu vůbec dostala. Někomu to v hlavě přeblikne, vše do všeho zapadne a za rok se mu svět otočí vzhůru nohama, někdo půjde po kolenou tři roky a až ten čtvrtý ucítí, že už si sám za sebou dokáže stát. Každý to má jinak, každý na té cestě musí poznat jiné věci, projít si jiné úseky. Možná ve vašem úseku cesty jsou zrovna kamenné srázy a na cestě někoho jiného je teď rovná louka, krajina se mění. Lidé jsou každý jiní. Tahle cesta je vaše a záleží jen na tom, abyste jí věřili, není to závod. Můžete zastavit a odpočívat. Nemusíte stihnout cíl. Není cíl.

A nakonec. Víte, na čem záleží?
Když se večer vracíte zmoklí lesy po bouřce domů a vidíte na lesním rybníce válet se mlhu. Tu magickou chvíli, přejete si být tam. Přejete si cítit vodu, plavat mezi chomáči mlhy, nejen se dívat, být tam s tím vším, cítit to. Ale je chladno. A nemáte žádné plavky. A tohle udělat přece nemůžete, to se nedělá. Kdo by to udělal. Byli byste mokří, nepočítali jste s tím, jak se osušíte, co když nastydnete. Můžete se leda tak podívat a zasnít se a pak odejít, protože tohle se nestává, lidé nedělají to, co chtějí. Od toho jsou to lidé, ne.
A nebo se můžete rozhodnout. Můžete se svléknout do naha a plavat jen tak. Osušit se kusem vlastního spodního prádla a jít pak domů bez něj. Můžete se rozhodnout, je to jenom na vás. Stojí to za to?
Stojí to žít?