Vítr

Dnes je mi od rána úzko. Vstala jsem a cítila, že je vše špatně, ruce se mi třásly, srdce se mi třáslo, v bytě byla tma, jako kdyby vůbec nebyl den, jako kdyby byla jen jedna dlouhá nekončící noc plná špatných snů a samoty. Plná myšlenek, že je to špatný, že mě nemá rád doopravdy, že kdyby měl, choval by se jinak. Že skončím sama, navždycky, navždy už budu nešťastná a můj život bude jen jeden dlouhý neustálý boj. Hromada katastrofických scénářů v mé hlavě, počínaje vyhozením od zítřejší zkoušky, konče životem v práci, která mě ubíjí, vztahem, kde není láska a dětma, které se vydají na zcestí.

Mým hlavním dnešním úspěchem je cesta na poštu. Dopoledne jsem seděla na gauči, v rohu, kolena u sebe a zírala do prázdna, strachy neschopna cokoli udělat, protože by to jistě všechno skončilo špatně. Cestou na poštu i z pošty hrozná zima, padající ještě větší tma. Doma opět zírání do zdi, hlad, protože co kdyby mi po jídle bylo špatně. Naslouchání naříkajícímu větru, jak lomcuje okny a snaží se strhat oblečení na balkóně z prádelní šňůry, to aby mi bylo ještě hůř, až zítra budu sbírat svoje spodní prádlo pověšené na keřích a na stromech.
Co když si jde ten vítr pro mě? Dobývá se dovnitř, chce mě odnést, odfouknout do tmy a do zimy, točit se mnou, uškrtit mě mými vlastními vlasy.

Zapálila jsem svíčky už asi před třemi hodinami. Trochu se přinutila něco dělat, byť to bylo jen zírání do počítače a snaha uklidnit třesoucí se ruce. Možná by mi pomohlo, kdyby mi bylo tepleji nebo jsem neměla takový hlad…říkám si postupně. Dám tedy dělat rýži a do velkého hrnku nasypu asi šest nebo sedm lžiček granka, protože teď, když mi jde o život, si to smím dovolit. Troufale otevřu úplně novou krabici mléka přestože vím, že následující čtyři dny ho nikdo pít nebude.
Hrnek v mikrovlnce úzkostlivě sleduji, protože kdyby to kakao přeteklo, už bych to asi nezvládla.

Nepřeteklo, svíčky ještě hoří, rýže se rozvoněla, nořím se do toho. Za chvíli bude hotová, budu do ní moci zabořit dřevěnou lžíci a celou nadýchanou a voňavou si ji nandat na talíř. Musím myslet strategicky. Nejprv se o sebe postarat, pak po sobě něco chtít. Takže se zahřeji, najím, osprchuji a pak se budu učit, znovu si to všechno zopakuji a zítra to nějak zvládnu. Myslím na to, že se nic neděje, že je to v pořádku. Nemusí mi být dobře hned teď, stačí vědomí, že jednou prostě bude. A tu víru mám.
Je to dobré už teď, protože navzdory všemu žiju, jsem tu, a doopravdy žiju a miluju, lesy, kopce, lidi, místa. Všechno. Toho se musím držet, musím milovat, pokud to stále dokáži, je vše v pořádku.

>>vložit komentář<<<